Ahojky,tak zase mam ten hnusnej pocit samoty.Ten pocit,že nejsem k ničemu,že každýho jenom zatěžuju.Že neni nikdo,kdo mi rozumí.Jakoby byl člověk stlačenej v koutě a nevěděl kam může utýct dál.Jakoby se mu zavřeli dveře do budoucnosti a přítomnost ho zžírala.Brala mu síly.Sedim u toho compu a snažim se ze sebe vypsat tendle pocit.Jakobych za cílem toho,že se vypíšu viděla,že se mi uleví,ale sama v sobě vim,že se mi neuleví.Ikdyž to můžu chtít.Prostě to nejde.Kolikrát si řikam,jestli to má vůbec cenu takle se žrát.Život je jen jeden a prodepkovat to přece nemá cenu.Na druhou stranu mam útěchu,že sem v pubertě a ty změny všecky...že to maj na svědomí ony.Jako dycky se musim vrátit k lásce.prostě pořád nemůžu pochopit,jak se všude píše.Jak je láska krásná věc,když skoro všem lidem co znám ubližuje.Ikdyž zase musím přiznat to co mi vnutila moe kamarádka.Nemůže za to láska,je to jenom cit...ale za to,že trpíme můžou lidi...asi se nedopátram.To je vlastně fuk...:) Tak se mějte hezky:)